Všecko začalo ve Vyškově, kde jsme se s Jirkou - dál už jen Čuřilem, potkali a vyrazili na dobrodružnou cestu do Čech. Letos bohužel bez kamaráda Pecy, který s náma byl na posledních dvou ročnících koloběžkových závodů, a pravidelně bojoval jak se záludností trati tak s kocovinou z předešlých večírků, letos raději předstíral práci v Turecku:op

Jelikož jsme se ¾ roku neviděli, bylo o čem povídat a cesta příjemně utíkala. V Brně se to ovšem zvrtlo a díky neuvěřitelným uzavírkám a objížďkám, došlo aji na Čuřilovo klení a proklínání všeho a všech:o) Asi po hodině motání se po Brně jsme konečně vyjeli, kde jsme chtěli a nálada se opět vrátila do starých kolejí. Dálnice zůstala daleko za námi (páč jsme byli bez dál. známky) a mířili jsme na Telč. Tam jsme dojeli kolem osmé, stihli jsme už jen pivo, zmoknout, dojet k hradu, který stejně neexistuje, vrátit se do Telče, projet třikrát město, než jsme došli k závěru, že nejlepším flekem na přespání bude pidiparkoviště u místního vlakového nádraží.

Jelikož furt mohutně pršelo, přeskládali jsme interiér Feliny, kolobky zapáčili pod auto, luply trochu toho vína, povečeřeli korbáčiky (páč už se nám nechtělo vařit) a usnuli v poloze skrčenců.

Ráno jsme celí polámaní obhlídli město a vydali se opět na cestu. Další zastávka Strmilov a mnou propagované koupání. Před koupačkou jsme se ovšem dospali ve stínu lesa. Pak jsem vybrala plážičku u místního rybníka a spolu s dítkama rekreantů jsem se snažila zanořit do vody. Ovšem byla to trochu zrada, páč rybník byl dlouhou dobu mělký, takže v době, kdy už mi hladina vody sahala nad kolena a byla jsem skoro u protějšího břehu, jsem to vzdala a plácla sebou do vody lačna osvěžení, ovšem opatrně, abych si neodřela o dno špíček na pupíčku:o)) Nakonec mi jeden místními poměry protřelý rekreant prozradil tajemství vodní plochy a poodhalil mi místa s hloubkou, kde už jsem opravdu nedošáhla na dno ani já. Čuřil se do vody štítil jít a nevěřil mi, že to není ledárna a že to stojí za to – po hodině i on vyměkl a smočil se.

Osvěžení jsme frčeli dál na Jindřichův Hradec, kde jsme v mapě objevili, že jsme nedaleko zámku Červená Lhota a tak jsme se rozhodli, že to vemem ještě za kulturou. Dobře jsme udělali, páč mě se to místo strašně líbilo, sice nám zas drobně mrholilo, ale to ničemu nevadilo. Na noc jsme vymysleli, že budeme okupovat přístřešek u venkovního hřiště na hokej ve vesničce Pluhův Žďár. Sotva jsme dovařili véču, kochaje se u toho nádherným západem sluníčka, spustila se obrovská bouřka, tož to bylo něco pro mě (po zážitku probdělé noci pod šutrem v sedle v Pyrenejích, kde kolem nás zběsile praly blesky, mě to doživotně poznamenalo natolik, že se bojím bouřky aji v televizi) , tož jsem se jala utlumovat stres dalším vínem, nutno říct, že se to docela dobře dařilo:op

Ráno opět balení a přesun do Bechyně na závody.Tohoto parádního podniku (na který jezdil i Čuřův táta, jehož kamarád s kumpány, závod založil) se zúčastňujeme od roku 2004, letos to byl náš pátý ročník (bo loňský jsme jaksik vynechali). Jezdívali jsme za tým Líný svině (podle nálepek s tímto názvem, které máme oba vepředu na koloběžce) :o)) – jenže organizátoři to nějak nepobírali, takže teď jezdíme pod svýma skoro jménama.

Jedná se o závody koloběžek, různých věkových kategorií a počtů závodníků v týmu, jezdí se na všem a to v maskách (kdo chce…a to většinou chtějí všichni, ovšem najdou se i zažraní profizávodníci:o)

Trasa má 4km, vede z parku od hotelu U Draka kolem lázní, na most přes řeku Lužnici, následuje mocný sjezd (každoročně se někdo sbírá z příkopy, páč to tam všici rozpálí a nestíhají brzdit) do Zářečí, kde je nachystaná první kontrola – vypít co nejrychleji lahváče  - a na to se vydat stoupající cestou na bechyňské náměstí, což je většinou dost vraždící kombinace. Na náměstí nás dřív čekali hasiči s vodním dělem, kteří závodníka poctivě „ osvěžili“ plnou palbou z vodní pistole, nicméně ti už bohužel součástí závodu nejsou, takže se plynule dojíždí na kontrolu číslo 2. kde je za úkol vypít láhev mléka a následně nafouknout balonek, dokud nepraskne. No a pak už jen finiš do cíle.

My jsme ještě měli problém se stroji, páč Čuřa doma píchl, kolo zalepil, nafoukl, ale v Bechyni už zas bylo splasklé. Takže jsme to tak nějak řešili, naštěstí pak dojeli rožnováci, od kterých si Jirka kolobku pořizoval a Břeťa (majitel firmy) byl tak hodný, že mu půjčil celé přední kolo. Na registraci jsme se klasicky dostali jako poslední, páč Čuřil je těžkej flegmoš a donutit ho k činu, je skoro nemožné. Tím se taky stalo, že byly na start vyhlášené všecky baby a já ne, páč pan pořadatel si mě sice zaregistroval, ale už nenapsal na startovku. Takže s mojí povahou nejvíc se stydícího člověka na světě, jsem byla vyhlášená na start jako poslední závodník před davem diváků, s velkou publicitou a rozhovorem do mikrofona, bylo mi předáno číslo a já rudá jak indián zmizela mezi závodníky. Jinak loni se nám jako kostým osvědčili andělé zapůjčení z Psychiatrické léčebny v Kroměříži, takže letos tomu nebylo jinak a my se opět navlékli do těchto vzdušných oblečků.

Ženské jsem nechala jet a užívala si poklidnou jízdu s chlapama. Z dřívějších zkušeností totiž vím, že nemá cenu soupeřit o umístění na bedně, protože každý má koloběžku s jiným průměrem kol, takže vyhrávaly ženské s velkým předním kolem, které hodně pomůže z kopce, a já, se svýma pidikolama oproti nim, pořád sbírala bramborovou a už mě to nebavilo :o( Takže jsme se drželi trabantokoloběžky, na mostě se kochali výhledem na Lužnici, Zářečí a Bechyňský zámek na skále nad řekou, pak nás z mostu vytlačil vlak, který tudy projíždí, a tak jsme si začli užívat sjezdu k první kontrole. Zatímco ostatní v soutěžním zapálení lili pivo na zem, aby byli rychlejší, my jsme si lahváče dali hned dva a došlo na šťastné shledání s človíčkem, který s náma předloni absolvoval premiérovou jízdu v pohřebním voze - v závodě plnící roli sběrného vozu pro odpadlíky. Týpek pracující v táborské nemocnici na „áru“ se svěřil, že je rád, že nás opět vidí a že jestli se zase svezeme a jelikož jsme se na tenhle zážitek těšili asi nejvíc, tak jsme horlivě přikyvovali, že jo :o)) Počkali jsme si na černý vůz s fialovýma záclonkama a už z dálky pan řidič na nás volal : Kam to bude letos? Loni byl trošku vyjevený, když jsme si ho stopli a prosili ho, ať nás sveze, načež se mu Čuřil vzadu svalil na pryčnu, kam se dává rakev s nebožtíkem a celou cestu jel vleže. Jelikož jsou zadní dveře vozu otevřené, dělali jsme si srandu s táborským pánem, že kdyby někdo z nás nedejbože vypadl a zabil se, bylo by zajímavé si pak číst v novinách titulek : Zemřel po vypadnutí z pohřebního vozu…

Před náměstím jsme se nechali vysadit, aby to vypadalo, že jsme kopec vyjeli sami, lidi se smáli a volali na nás, že jsme vstali z mrtvých, nejpomalejší závodník Bobina, který celý závod jede v noční košili, plynové masce na čele a v potápěčských ploutvích, se už tradičně sápal na vršek kašny, odkud následně plácnul dolů do vody, my vypili mléko, praskli balonek a odsvištěli do cíle. A možu pyšně prohlásit, že jsem byla poslední mezi ženskýma, ale zas, která ze soutěžících se může pochlubit, že se dvakrát svezla vzadu v pohřebáku zaživa?!?!

Po vyhlášení výsledků jsme ukuchtili véču a šli k parčíku sledovat noční produkci hudby místní kapelky, nutno říct, že jsme byli oba zmožení a hudba se nám nepozdávala, takže jsme trsali jenom v pauzách kapely na hudbu z CD – Ať žijí duchové mix apod. :o)))

Noc jsme klasicky strávili na tribuně místního stadionu a  neděli jsme věnovali prozkoumávání přilehlého okolí, ze kterého nakonec vznikl pěkný 17km výlet po březích Lužnice do Koloděj a zpátky.

Po obědě jsme se vydali na cestu domů. V Táboře jsme vrátili Břeťovi půjčené kolo, a mé vycvičené ucho automechanika odhalilo závadu na stroji. Nakonec se z toho vyklubal trhající se klínový řemen, tož po marném shánění nového v přilehlém okolí, jsme se celou cestu dom modlili, aby to vydržel a co 50km jsme zastavovali a odřezávali natržené části, které mlátili do motoru.

A to je tak asi všecko, a Vy příští rok pojeďte taky ;o)

Emička