K výstupu na nejvyšší vrchol Olympského pohoří jsme se dostali v druhé půlce našeho čtrnáctidenního putování po krásách Řecka, který jsme tohle léto podnikali s Vokswagenem Passat ve složení já (Vašek), Zvonda, Zuzka a Květa.Do oblasti pohoří Olymp jsme se dostali od severu, po prohlídce bývalého římského posádkového města Dion.

Mapa tvrdila, že v proužku krajiny mezi dálnicí a mořem je kempů hned několik. Tentokrát jsme jí věřili, koneckonců jsme se nacházeli kousek od Olympu. Přejeli jsme teda dálnici a začali koukat po cedulích. Místo kempu jsme ale nejdřív narazili na vápenku, ze který co chvíli vyjížděl zaprášenej náklaďák. Objeli jsme ji a pokračovali dost nepřívětivě se tvářící krajinou beze stromů dál. A zrovna ve chvíli, kdy jsme ztratili naději v nalezení nejen kempu, ale i nocování jakéhokoliv druhu, jsme na jeden narazili. A zůstali v něm i přes to, že někteří z nás (jmenovitě Zuzka a pak hlavně Zvonda) tvrdili, že se jim nelíbí.

Mě osobně se teda nelíbil jen recepční. Přišel až po několika minutách co jsme tam stáli, snad zkoušel, jestli si to nerozmyslíme a zase neodjedeme. Anglicky rozuměl i na místní poměry mizerně a pas jsme mu museli skoro vnutit – až jsem chvíli přemýšlel, jestli je to opravdu recepční. Nakonec nás ale zavedl mezi stromy skoro k pláži, kde byl klid a stín a jen pár metrů ke sprchám. V tu chvíli jsme ale všichni mysleli hlavně na moře, takže jsme se rychle nasoukali do plavek, posbírali věci a vyrazili k vodě. Po návratu k autu jsme se došli na střídačku zlidštit do sprch, uvařili večeři a šli spát docela brzo, protože jsem vyhrožoval, že budeme vstávat v sedm.  A před spaním jsme ještě vypnuli ledničku, která zůstala bůh ví proč celý odpoledne běžet.

Ráno nás probudil nastavenej budík. Chvíli jsem bojoval s chutí ho zahodit a znova usnout, ale nakonec jsem se přemoh a vstal. Zatímco se ostatní probouzeli, tak jsem v rychlosti vyběhnul na pláž a Olympský pohoří asi ve třech záběrech zvěčnil. U stanu jsme pak v rychlosti posnídali, naskákali do auta, Zvonda otočil klíčkem v zapalování a…a nic. Auto ani nehleslo. Že za to může vybitá baterie, to jsme si domysleli hned a jelikož čas běžel, vydali jsme se se Zvondou rovnou vykonat tu nepříjemnější část vzniklý situace. Přesvědčit někoho v osm ráno, aby k nám zajel a my mohli nastartovat přes jeho baterku. Překvapivě se nám to ale poštěstilo už na druhý pokus (první byly snídající řecký manželé, který jsme zavrhli při pohledu na jejich nechápající obličeje po naší první větě: Hello do you speak english). Ten druhej pokus byl namakanej Polák, kterej se jen v trenkách rozvaloval na křesílku u svýho stanu. Nejen že uměl dobře anglicky a byl ochotnej k nám zajet, ale dokonce měl taky Passata. Dojel k nám, škrtli jsme kabelama, my mu poděkovali a vyrazili k Olympu, ještě se zastávkou na vrátnici. Paní která tam tentokrát byla, působila mnohem důvěryhodněji  než ten včerejší pobuda. I nabíječku od foťáku jsme z ní dostali na první pokus, aniž by nám nabízela hasičák nebo rádio (což se nám stalo v kempu předchozím).

Naše první zastávka na cestě k Olympu pak byla v městečku Litochoro, který leží 400 m n.m. a který oba průvodce doporučovaly jako ideální výchozí bod. Taktéž to bylo místo, kde Zvonda téměř spálil převodovku, když ho jednosměrky zahnaly do offroadově laděných uliček, na který plně naloženej passat prostě nebyl stavěnej. Smrad se pak z auta linul ještě ve chvíli, kdy jsme se k němu vraceli o půl hodiny později s nákupem a mapama. V tom smyslu teda Litochoro ideální je. Člověk tam nakoupí slušný mapy oblasti v dvojjazyčným provedení i jídlo na cestu. Žlutá značka tam začíná přímo na náměstí a vede člověka až na nejvyšší vrchol. My jsme se ale rozhodli si výstup trochu zkrátit a za výchozí bod jsme zvolili chatu Prionia, ležící zhruba ve výšce 1000 m n.m. a která je i nejvýše položeným místem, kam až se dá dojet autem.

Vratili jsme se proto kousek pod Litochoro a zahájili šestikilometrovou jízdu nekonečnejma serpentinama. Poměrně brzo jsme potkali budku, označující začátek národního parku. Usměvavá strážkyně se nás ale jen vyptala na to, odkud jsme, kam jedem a jak dlouho tam budeme a žádnej poplatek po nás nechtěla. O pět kilometrů dál a 600 metrů výš jsme už parkovali v bílým prachu parkoviště u chaty. Kvalita silnice byla až do poslední chvíle perfektní a za parkování taky nikdo nic nechtěl. Naházeli jsme věci ke mně do krosny, zbytek věcí do malejch batohů, ozbrojili se pohorkama a holema a vyrazili. Naším cílem byla pro dnešek chata Refuge A, ležící ve dvou tisících metrech.

Prošli jsme kolem studánky, minuli depo mul, který vás za 24 euro vyvezou nahoru (lanovky do tohohle koutu světa zatím – bohudíky – nedorazily) a zapadli do lesů. Po první hodině pochodu jsme pak naplno docenili hlavní komplikaci této části cesty, o které se píše téměř všude, a to jsou schody. Snad ze snahy o to, aby se šlo turistům nahoru líp, je stezka  v každém stoupání přepažována kulatinami a tvoří tak schody nejrůznějších výšek a délek. Nikdy bych nevěřil, jak se půjde po takovýhle cestě blbě (a můj zážitek z cesty nahoru byl překonán pouze zážitkem z cesty dolů). Následkem toho jsme zastavovali docela často. To nejvíc vadilo Květě, která vždycky zaryla svoje tempo a šlapala nahoru většinu cesty první a daleko před náma. Já naopak většinu času stoupal poslední a čas od času sem předešel Zvondu.

Cesta nám nakonec zabrala něco přes tři hodiny a před druhou odpoledne jsme už procházeli kolem cedule před chatou, která nám mimo jiný i česky sdělovala, že pokud tu nechceme spát, tak že nás to bude stát 1,6 eura, za což se nám dostane privilegia použít záchod a sníst si vlastní jídlo.. Ovšem studený, protože je v celým areálu zakázáno vařit na vařiči.

My jsme tu ale spát chtěli. Popadali jsme proto kolem jednoho ze stolů, na zídce jsme rozprostřeli propocený trika a vyrazili pro malý plechovkový pivo za dvě eura. U pultíku jsme zjistili, že noc venku u chaty nás bude stát 4.2 eura (noc vevnitř stojí 10 eur). Smířený s tím jsme vypili jedno pivo, pak druhý a pak jsme načali slivovici, protože světe div se, i v takový zemi jako je Řecko, jsme začali klepat kosu. Navečer jsme se pak přesunuli dovnitř, dali si špagety, olivy, pivo a dva džbány vína a když nás vyhodili, tak jsme si venku rozložili spacáky. Tepla nazbyt moc nebylo, i když, soudě podle ranního sdělování nočních zážitků, většině z nás vadily nejrůznější kameny, zákeřně rozmístěný pod těma nejnevhodnějšíma místama alumatek. Krom mýho kamene (i já na jednom ležel) mi ale nejvíc vadili psi. Patřili k chatě a nejspíš měli její obyvatele před něčím chránit. Těžko říct před čím, ale asi před spánkem, protože to se jim dařilo výborně.Dva stáli jen pár metrů od nás, další (soudě podle zvuku) nejspíš někde na protějším hřebenu a velice hlasitě si sdělovali, že je všude klid.

I přes tohle zpestření jsme se ale vyspali docela dobře. Po ranní hygieně a snídani jsme sbalili nutný věci do dvou malejch báglů, zbytek nechali zdarma uskladněný na chatě a vyrazili opět vzhůru, tentokrát už na vrchol nejvyšší – Mythikas. Cesta vzhůru vedla stále po žluté značce jako včera, jen tentokrát se šlo líp. Jednak jsme natáhli na hřbetech tolik věcí a dvak se v týhle části cesty už správa parku vykašlala na dělání schodišť a tak jsme stoupali místo po kládách nejdřív hlinitou a pak čím dál víc suťovitou stezkou vzhůru.

Kousek nad chatou jsme vyšli z lesa a konečně se nám dostalo volného pohledu na hory okolo. Ze tří stan nás obklopovaly šedivý svahy a směrem na východ bylo vidět údolím přes rovný pás pobřeží až na širý moře. Správa parku si byla toho výhledu nejspíš dobře vědoma, protože jsme v týhle části cesty potkali co chvíli odpočívadlo, tvořený dost nepohodlnou kamennou lavicí.

Jelikož jsou Řekové dost skoupí na osazování značení všeho druhu, tak jsme neměli většinu času moc přehled o tom, v jaký části cesty se to vlastně nacházíme. Za celou dobu jsme moc žlutejch značek nepotkali a o ukazatelích s uvedenou vzdáleností nebo časem jsme si mohli nechat jenom zdát. Bloudění nám ale nehrozilo, protože v podstatě nebylo kam odbočit (až na jednu výjimku, ale ta byla barevně označená). A tak jsme bez úhony asi po třech hodinách chůze stanuli ve výšce 2866 m.n.m. na vrcholu Skala, ze kterého vedla odbočka na Mythikas. Během čekání na ostatní jsem začal pátrat po tom, kterej z několika okolních vrcholů to vlastně je a kde je kruci ta značená stezka na něj. Po konzultaci s mapu jsem Mythikas nakonec odhalil – rozeklanou zubatinu v mlze, na kterou na první pohled žádná stezka nevedla. Moje naděje, že se na něj podívám, začaly klesat a nakonec klesly až na dno ve chvíli, kdy jsem objevil i žluto-červený značky, označující jako začátek cesty na vrchol nikoliv stezku, ale strmej skalní žleb. S pocitem že k tomuhle je neukecám jsem čekal na ostatní. Květa dorazila jako první a hned mi mou domněnku potvrdila. Pak dorazil i zbytek. Zvonda kouknul na vrchol, na mlhu a na nástup a taky řek, že se mu tam nechce. Situaci zachránila až Zuzka, která přišla s tím, že by se tam ráda podívala, kdyby se chtělo i mě. No jasně že se mi chtělo a po krátký svačině jsme se vydali na cestu. Já se Zuzkou na Mythikas a Květa se Zvondou dolů k chatě, kde na nás měli počkat.

Cestu ze Skaly nám označovaly žluto-červený kola, který byly nasprejovaný přímo na skále a čas od času byl uprostřed takovýho kola nejt pro jištění. Značky nás nejdřív vedly z poměrně prudkého svahu šikmo dolů a pak rovně ke stěně po který vedly značky vzhůru. Stěna nebyla úplně kolmá, jak to z dálky vypadalo, ale bez rukou se lézt nedala. I když je pravda, že po cestě jsme na skále potkávali docela hodně vrypů od trekovejch holí a to i na dost nesmyslnejch místech, takže to jde někomu evidentně i bez držení. Po zdolání téhle stěny jsme zjistili, že ji vlastně tvoří stěny dvě. Průrvou jsme se pak protáhli kolem tý druhý  a po dalším mírně lámavým svahu jsme už dorazili opravdu na vrchol, kde nás přivítal americkej archeolog s asistentkou, který tam dorazili chvíli před náma.

Měli jsme štěstí – za celou dobu, co jsme byli na vrcholu se nepřihnala mlha, která jinak Mythikas zahaluje co deset minut, a mohli jsme se tak nerušeně kochat scenérií Olympského pohoří. Na vrcholu jsme pobyli asi 40 minut, najedli se, zapsali se do vrcholový knížky (českejch zápisů tam je docela dost) a pak se vydali stejnou cestou zpátky. Tentokrát nám to trvalo dýl, protože člověk musel dávat pozor, aby nestoupnul  na něco, co by s ním mělo tendenci sjet dolů. Cesta po vrstevnici a zpátky nahoru na Skalu pak byla bez problémů a pár minut nato jsme už šli suťovým chodníčkem dolů k chatě. Šli jsme svižněji, protože jsme chtěli stihnout Zvondu s Květou ještě na chatě, kde na nás měli čekat jen do půl čtvrtý. Cesta na Refuge A nám nakonec zabrala jen 45 minut. V rychlosti jsme přeházeli věci zpátky na cestu dolů a vyrazili po kládovejch schodištích k autu. Po dopoledním výstupu se po nich šlo vůbec špatně a postupem času čím dál hůř. Obzvlášť kolena proti každýmu dalšímu kroku vehementně protestovala. Jedinej, komu to moc problémy nedělalo, byl Zvonda, kterej čím dál tím víc zrychloval a asi v půlce sestupu se nám definitivně ztratil z očí. My jsme se za ním plahočili každej svým tempem a navzájem jsme se ujišťovali, že už tam musíme za 5, 10, 15 minut bejt. Ujišťovali jsme se tak snad pětkrát a cesta pokaždé tvrdošíjně pokračovala dál a dál.

Až když jsme definitivně přestali věřit v existenci chaty, konce cesty a dobra obecně, objevil se před námi most, muly, chata a nakonec i naše auto. Zvonda už v něm seděl, prý jen asi pět minut a masíroval si nohy. Udělal jsem s největší radostí to samý. Když jsme se pak aspoň trochu zotavili ze sestupu, nasedli jsme do auta a vydali se v serpentinách hledat odpočívadlo, kde bysme si uvařili večeři a já si přeházel věci zpátky do krosny. Nakonec jsme zakotvili na předposledním odpočívadle – stolku se dvěma lavicema na plácku za svodidlama zatáčky a s nádherným rozhledem na pobřeží. Zatímco se vařila voda na polívku, tak jsem naboxoval svůj majeteček zpátky do krosny a krosnu naboxoval do kufru auta. Pak jsme se navečeřeli a v šest jsme se Zuzkou za volantem vyrazili za dalším cílem našich cest, kláštery v Meteorech.