Léto nám pomalu skončilo, skály začaly obrůstat vlhkým mechem, z nebe cedí festově a zebe, zebe. Ale to nám horalům z Krkonoš vůbec nevadí neb lezačky vyměníme za pádla a neopreny a jedeme trochu počechrat záludné peřeje říček, řek i potoků.

17. října vyrážím s partou vodáků z Hradecké Slavie na jednu z nejlepších hromadných vodáckých akcí roku a to na Vavřinecký potok. Vavřinečák je vždy taková vodácká tečka za uplynulou sezónou a svojí obtížností dovoluje účast i občasným turistům, rodinám s (drsnějšími) dětmi a klientům cestovních kanceláří. Ráno je pěkná zima a k našemu překvapení je v okolí Kolína nasněženo, což by mě překvapilo i v únoru. Nálada v Avii je skvělá a je podporována kapkou toho rumu. Ten je naší záchranou při vystoupení do sněhu a mrazu. Trochu mumraje před startem, přihlášení do závodu, chvíle netrpělivosti, navléknout do „gumy“, natáhnout šmajdu, pomodlit se a vzhůru dolů. „START!!!“ zazní z megafonu. Hnedle úvodní obtíž je projet pod 40 cm vysokou lávkou, kde se objemnější lodě často „háknou“. Dávám, ale jen tak tak. Uff. Je děsná zima a ani neoprenové rukavice nezabírají, jak by měly. Závod nezávod za půl hodinky vylézáme všichni u bufetu a občerstvení pro vodáky a hřejeme se horkým čajem a u ohně. Trochu zahřátí vyrážíme dál. Ale moc se mi nechtělo.

Jen co jsme se trochu ohřáli, čekají na nás první peřeje a branky. Jejky, ty mi dávají zabrat, ale nakonec se to s menší penalizací za doteky dalo jet. Obtížnost toku se udává v rozmezí WW 2-3, což je tak akorát na pohodu. Peřeje, voleje, vracáky, karfióly, šlajsny, válce, vlny, proudy, bubláky, rovinky, zákruty, meandry, loupáky, šutry, jezy, skoky, lávky, kaskády, vývary, rozhraní … nic nás nepřekvapilo a jsme v cíli. Dokonce ani nikdo „nevyhnil“ neboli nevykrysil, neudělal se, neprásk se, nevybublal a tak podobně. Celá pohodová trasa říčky je však zakončena sjezdem legendární „Toušické kaskády“. Jedná se o skalnatý úsek délky asi 100m s velkým spádem a dravostí proudu, který je klasifikován WW 4-5. Hmmm, hezká tečka na závěr. Normální lidé přenáší, bezmozci jedou! Konečně z gumy v teple Avie. Rum, čaj a svačina. Závodníci mají v ceně sjezdu i polévku, chleba se sádlem a cibulkou a výborný čaj.

Výsledky závodu nejsou opravdu důležité, ale ten pocit z vody Vám už nikdo neukradne.

23. října namlsán z Vavřinečáku sleduji dopoledne v práci, že moje oblíbená řeka Jizera začíná nabírat vodu a v poledne už to teče jejky, jejky. Kurňa, asi to tu dneska típnu dřív a hrrr na peřeje. Ve 3 odpoledne s kajakem na střeše ho valím omrknout situaci a koukám, že vody je dost. Protože sem za odpoledne žádného šílence, který by šel do toho se mnou nenašel, budu se s tím muset poprat sám. Vzhledem k tomu, že na takto těžké vodě je polovina úspěchu psychická odolnost jezdce a druhá polovina z „prdelky klika“, všem doporučuji jezdit alespoň ve třech lidech. Nu což, valím!

Voda je pekelně studená a je jí fakt dost. Moc pěkně to tu bublá. Natáhnout šprcdeku, zocelit výraz, nepodělat se z toho a hrrr na ně, mor ho!

První peřeje hnedle prověří a zrno je odděleno od plev. Najíždím to takzvaně „na komoru“, což se může zdát na první pohled šílenost, ale z vlastní zkušenosti vím, že je tam největší proud a tah a kdyby byl „průser“ tak Tě to prostě vypláchne ven. První kámen, druhý kámen a už mě to mele! Zas tolik vody tu zase není říkám si. Trochu mě to počechralo, ale se ctí vlastní vyjíždím proudem a se suchýma kaťatama ven. Jejky, to byl jen začátek. Ale už se těším na pokračování. Asi mě nic nepřekvapí, když už to tu jedu asi tak po 68. Chyba lávky!!! Po nedávné vichřici je v korytě každých cca. 500 m padlý strom a někdy pěkně přes celou řeku. To je na divoké vodě asi ta nejnebezpečnější věc, protože když se hezky hákneš do větví a proud Tě valí dolu, nikdo Tě z toho nevytáhne a je hotovo! Celkem se mi to daří objíždět a podjíždět, jen je mi divné, že to pámbu vždycky narafičil do té největší peřeje! Přijedeš nad „průser“ koukáš na to dolu kudy bys to dal a ejhle, dole místo klídku strom přes celou řeku a jediné volné místo dva metry šířky a metry do výšky u skály, kam by ses nechtěl dostat ani kdyby tam ten strom nebyl. Co teď? Z lodi se do té zimy nechce! A potupně přenášet. Jedu!!! Tam udělat chybu, tak sem andělíček … Je to za mnou! A sem slušně narvanej adrenalinem a endorfiny. Dejchej, dejchej! Rozdýcháno! A hele, zase strom, jestli se tam práskneš, jde o život. Natáhne mě to do „šluchty“,  „bufnout pořádný válec“, „vylehnout do vracáku“, srovnat, svižné esíčko a je to objeté. Uff, to sem nežral.  Ještě pár objezdů a podjezdů padlých dřevin a už se blížím ke konci dnešní štreky. Závěrečný jezík v klidu skáču a sem rád, že vylézám a balím domu, je mi děsná zima na ruce. Ale s tím se počítá. Přemlouvání otce, když už sem tady, ať si to sjedu ještě další 4 kilometry, mě nechává chladným. Dneska už stačilo. Kdyby věděl, co sem tam musel řešit za průšvihy, tak by ho asi odvezli.

Vodě zdar a někdy zase AHÓÓÓJ. 

Váš Krakonoš.

PS: Mládí se nám dere v před !!!