Cestovatelé, dobrodruzi !POZOR!, v tomto článku naleznete strhující cestopis naší Emičky z Hané :-). Odkaz na působivé fotografie dodá. 

Při jednom povedeném bloudění s Olomouckou Hudybandičkou po jižní Moravě za účelem návštěvy vinného sklepa a zároveň rozloučení se s našim odstupujícím nejlepšejším „šéfem“ Faggičem, Jirka vznáší dotaz, jestli by s ním někdo nechtěl jet v létě do Indie, ani se dlouho nerozmýšlíme a hned je nás pět, co se shodlo, že bychom aji jeli.

Obeznamujeme s touto skutečností všechny kamarády v okolí a nakonec je nás 6: Jiřina(Jirka), Roboš, Fjantík, Leňa, Kateří a já. Kateří se ale nakonec účasti vzdává, načež je do naší indické výpravy přibrána Kača.

Nastává období chaosu, příprav, shánění informací, vyřizování letenek a víz, zajímavých stavů po očkování (ty více méně postihly pouze mě) a finálního balení, doprovázené zoufalými telefonáty a konzultací na Skype(u), že dotyčný má nadváhu batohu a to má teprve sbalenou polovinu věcí, co s tím, co nechat doma,… atd. (asi všichni důvěrně znáte).

Jsme vystaveni několika náročným plánovacím schůzkám v místních hospůdkách, kde se rozhoduje, kam se teda inspirováni vyprávěním kamarádů vydáme. Nakonec volíme oblast Ladakh + návštěva měst Dharamasala v oblasti Himáčalpradéš, Dílí, Agra s Taj Mahal(em) a Varanasí.

Neuvěřitelné se stává skutkem a naše pětičlenná bandička vyráží 8.8.2009 z Olomouckého nádraží za dobrodružstvím do země Indické. Na cestě do Prahy zahajujeme nucenou preventivní desinfekci organismu domácí pálenkou, jelikož jsme požádaní rodiči miminka, kteří sedí přes uličku, zda bychom se mohli přestat bavit, že se snaží uspat dítě. V Praze si nás vyzvedává Kačka, šestá členka výpravy pojmenované „ZVYKEJ SI, BUDE HŮŘ!“ (asociace na častou odpověď brblajícím členům, kterým se tu a tam něco nepozdávalo).

Druhý den ráno už sedíme v letadle směr Dílí s přestupem v Istanbulu, kde vzpomínáme na výpravu Olomoučáků v čele s Břízkou, kteří na stejné letiště mají přiletět o den později s plánem prozkoumat krásu místních hor.

10.8. Přílet do Dílí, navzájem se sobě smějeme při podhledu na termovizi, kde vypadáme jak sněhuláci se zelenými promrzlými nosy z letadla, měníme úspory na Rupie a s výrazem –„Hlavně na sobě nedat znát, že tu jsem poprvé, jinak mě všichni oškubou, kdy to jen půjde!!!“- se snažíme sehnat taxík na autobusové nádraží. Teplotní facka, která nám je uštědřena hned po opuštění klimatizované letištní haly spolu s vlhkostí vzduchu udělají své, nicméně přes drobné obtíže se daří zajistit odvoz do centra. Zpocení jak v sauně se nepřestáváme divit, jak se panu řidiči podařilo vecpat nás šest + 6 báglů do jeho osobáčku a už svištíme probouzejícím se Dílím, ulicemi plnými prachu, spících lidí, pobíhajících psů, líně popocházejících krav. Autobusové nádraží nás vítá vojákem se samopalem opřeným o zídku hlídajícím bezpečnostní rám, kterým všichni procházíme, a který po každé začne pípat, což ovšem vojáka nechává naprosto chladným. Uvnitř komplexu opět všude spí lidé, běhají psi a smrdí moč s výkaly. Nu což, řídíme se heslem Zvykej si, bude hůř! a míříme zakoupit jízdenky do Manalí, kam se hodláme co nejrychleji přesunout. Autobus jede za půl hodiny, takže se radujeme, jak nám to vše navazuje, i když je to teda autobus nejnižší komfortní třídy, námi familiérně nazvaný „Hrkač“. Nakupujeme vodu a sušenky, abychom následující 17-ti hodinovou cestu nějak přečkali, upevňujeme batohy na střechu a vyrážíme na sever. Ze sedmnácti hodin se nakonec vyklubalo 21 hodin, při první zastávce málem přicházíme o Robina, který si nevšiml elektrických drátů nad hlavou a skoro z něj byl škvarek, autobus opravujeme pouze dvakrát, a po půlnoci zničení vypadáváme z autobusu na konečné zastávce v Manalí.

Hned se na nás sesypávají místní hoteliéři, vybíráme nejbližší a cenově přijatelný hotýlek nad hlavní ulicí a po toužebně očekávané sprše, konečně uleháme ke spánku.

Další den věnujeme shánění jeepu do Lehu, prozkoumávání města a okolí (Vashist – vodopád) a k prvnímu testu indické kuchyně, který končí malou katastrofou a na půl dne vyřazuje z provozu 3 z nás.

12.8. se vydáváme na dvoudenní přesun do města Leh v oblasti Ladakh s přespáním v kempu v Sarchu(4500mnm), pro všechny z nás nezapomenutelná noc, kdy byly odbourány veškeré zábrany mezi námi, o což se postaraly zažívací problémy Roboše a Jiřiny.

Čím víc se vzdalujeme od Manalí, tím se okolní příroda mění, ze zelených strání s políčky, nad kterými se tyčí zasněžení velikáni, se stávají vyprahlé kopce, náhorní plošiny se mění v poušť a sníh je vidět jen opravdu na nejvyšších vrcholcích hor. U kraje cesty sem tam míjíme skupinky lidí, kteří se tu starají o sjízdnost cest tím, že kladívky roztloukají navezenou hromadu kamení na štěrk, dodneška nechápu, jak tam mohou fungovat, bez přístřešků, pořádného jídla atd.

Projíždíme několik vojenských check-pointů a základen, po dvou dnech putování jsme konečně v oblasti nazývané Malý Tibet. Je to pro nás velká exotika, protože se tu mísí tři náboženství (Hinduismus, Buddhismus a Islám), takže je pořád na co koukat. Cestou překonáváme druhé nejvýše položené sedlo, kam se dá vyjet autem, Taglang La (5328mnm), kde se opravdu jen fotíme a rychle sjíždíme níž, protože nadmořská výška dělá své.

Začíná znovu koloběh s hledáním ubytování, nakonec se zabydlujeme v příjemném hostýlku místní paní učitelky kousek od centra města. Zjišťujeme, že naší oblíbenou destinací ve městě, bude místní pekárna s jablečnými koláči, štrúdly a dalšími delikatesami. V poledne probíhá válečná porada alá Meloun párty, vymýšlíme trek a zevlujeme.

15.8. odsouváme trek o den později a vyrážíme na místní pólové hřiště, kde má proběhnout oslava 50-ti let Indické nezávislosti od Anglie. Tribuny jsou čerstvě navápněné, zaplněny do posledního místa, všichni diváci chodí s bílým pozadím, vojenskou přehlídku střídají vystoupení jednotlivých místních škol silně připomínající naši spartakiádu (je tu i jedna Moravská…), po školácích nastupují Tibeťani v krojích a po čtyřech hodinách sezení na sluníčku se vymotáváme zpátky do uliček, načež funíme do kopce k místnímu klášteru, který je kopií Potaly ze Lhasy v Tibetu. V klášteře nás nenásilně mniši v jednotlivých Gompách oberou o drobný peníz za prohlídku, my si za to užíváme úkrytu před spalujícím sluníčkem, a zničeni horkem scházíme zpátky do města nakoupit zásoby na trek.

16.8. Ráno se necháváme odvézt do městečka Spitok, tady jsme za exoty, protože všichni turisté mají zaplacené nosiče, oslíky, průvodce, kuchaře a stavěče kadibudky, zato my nahazujeme krosny na záda a vyrážíme, na radu jednoho z místních průvodců, špatným směrem. Po pár kilometrech, se nám cesta přestává pozdávat, konzultujeme to s mapou, otáčíme se na patě, vracíme se a vydáváme se správným směrem. Docházíme ostatní výpravy a pochodujeme společně se zvonícími oslíky a koníky prašným údolím nad řekou do prvního kempu. Při „lehčím“ deštíku vzpomínáme na paní domácí z hostelu, která nám radila, ať si sebou nebereme žádné nepromokavé věci, že tady v horách nikdy neprší a ani teplé oblečení není potřeba, a jsme rádi, že jsme ji neposlechli a na noc si připravujeme i nějaké vrstvy navíc, kdyby bylo potřeba.

Další den pokračujeme pochodem ve skalnaté soutěsce, několikrát přeskakujeme říčku po kamenech (to se mi stalo jednou osudným), v půlce dne docházíme k Teahouse (Týhauzu :o), kde se náš trek dělí – na kratší, který chceme jít my, a na 14-ti denní, který jde většina výprav. Druhá polovina dne je značně výživná, cesta pokračuje širokým údolím s pozvolným stoupáním, nicméně zdá se nekonečná, člověk před sebou pořád vidí stany z kempu, ale ať jde jak dlouho chce, stany se pořád nepřibližují. Noc trávíme v obležení cinkajících koníků, takže si připadáme jak na Loretě. Třetí den treku, zdolání sedla ve 4900 mnm, a sestup do dalšího kempu. Čtvrtý den sestup do městečka Stok, kde na nás čekal odvoz zpátky do Lehu.

V Lehu léčíme puchýře, pereme a čekáme na noční přesun zpět do Manalí. Cesta to je velice pestrá a už asi tušíme, jaký pocit mají Mexičani, když je pašují přes hranice do Států. K nám se do jeepu vecpal sám majitel agentury, u které jsme si odvoz domluvili, se slovy, že se s námi kousek sveze. Ve snaze o  konverzaci nám sděluje, že se s námi sveze trochu dál než původně tvrdil, což nám moc radost nedělá, přece jenom je nás šest vecpaných v zadní části auta. Následně je nám sděleno, že se blížíme k první vojenské kontrole a proto by bylo dobré vědět, že agentura nemá povolení na převoz turistů z oblasti do oblasti a že při kontrole máme mlčet, všechno že vybaví majitel agentury a kdyby se nás vojáci ptali, kam jedeme, tak máme říct, že na „ten a ten“ trek, nasucho polkneme a začínáme být lehce nervózní z nastalé situace. Přece jenom nevíme, co můžeme od těch poplašených Indošů se samopaly čekat. Naštěstí vše probíhá hladce a my pokračujeme dál. Jako další perlička této cesty je informace, že nás toto auto nemůže dovézt až do Manalí, ale že nám naproti jede auto, do kterého si my přesedneme a které nás doveze k cíli. Finta ovšem je v tom, že nás při přesedání nesmí nikdo načapat, takže vše musí proběhnout v tichosti pod rouškou tmy. Asi po další hodině cesty na nás ze tmy bliká skryté auto, my po pár kilometrech zastavujeme, připravujeme vše na přeložení do druhého auta, do kterého probíhá bleskový přesun hned poté, co vedle nás zastavuje. Takže takový noční přejezd pouště (kde jsme viděli při cestě do Lehu během dne zapadlá auta), na kterou padají letošní první sněhové vločky, je jen nudným přívěškem. V Rothang Passu nad Manalí trčíme tři hodiny v zácpě kvůli spadnuté cisterně, která blokuje cestu.  V centru Manalí se s Robinem odpojujeme a vyrážíme zabukovat jízdenky do Gangotri, kam se chceme jet podívat na pramen Gangy a na louku Tapovan pod šestitisícový Shivling. Ostatní zatím shání ubytování.

21.8. Leňa slaví narozeniny, jedeme se podívat do Vashistu na termální lázně, pak se naše skupinka dělí, Robin se vrací na hotel rikšou,  jelikož mu není nejlíp, já s Jirkou se pomalu vracíme k hotelu pěšky, a zbytek se vydává k vodopádu, který nakonec stejně opětně neviděli, protože se jim tam nechtělo jít :o) Na hotelu zjišťujeme, že Roboš má křeče a horečku, takže dalšímu plánování je prozatím konec. S Jiřinou se ještě vydáváme zpátky do Nového Manalí, kouknout se na Tibetský klášter, nafotit místní děti a zrušit zamluvené jízdenky do Gangotri (dodnes Roboše podezírám, že vše jen předstíral, protože se mu se mnou nikam nechtělo, jediná polehčující okolnost hrající v jeho prospěch a malá náplast pro mě, že v době, kdy jsme se do oblasti měli vydat, předpověď počasí signalizovala vytrvalé deště a bouřky + sesuvy půdy, takže bychom pravděpodobně nic moc neviděli).

Následující den Robin ještě není fit, a tak se rozhodujeme, že počkáme ještě jeden den a pokud by mu ani tak nebylo dobře, děcka odjedou na trek a já s ním zůstanu v Manalí. Jirka se hned po obědě vytrácí a objíždí s rikšákem okolí, my se vydáváme k chrámu ve Starém Manalí  a k smaragdové říčce kde si užíváme další restday.

Protože Robin hlásí, že už se mu zase začíná líbit program s modelkami a HBO v TV jedeme večer nakupit jídlo na trek, zjišťujeme informace a trochu nás zneklidňují sdělení, že je to nebezpečná oblast a jestli máme dost velké nože. Nicméně ráno nasedáme do Hrkače a vyrážíme do vesničky Nagar. Trek je to třídenní a dost výživný. Dva dny prudce do kopce a den (popř. dva) prudce z kopce, pronajímáme si průvodce, protože místní značení treků je takové, že žádné není. Dostáváme pozvání na nefalšovanou vesnickou indickou svatbu, dodnes řešíme nevyjasněnou záhadu s děsivým setkáním s místní faunou první noc na treku, ráno pod sedlem se kocháme pohledem na hejna supů, kteří nám krouží nad hlavami,a když se protrhají neustále se kupící mraky, máme možnost vidět i pár zasněžených hor okolo. Trek končí ve specifické vesničce Malana, která se od ostatních liší tím, že má vlastní samosprávu – radu starších, turisté se v ní kdysi nesměli ani zastavovat, mluvit s lidmi a čehokoliv se dotýkat(to platí i do dnes). V dnešní době, už jsou usedlíci k turistům přívětivější a komunikativnější. Bujně tu kvete obchod s marihuanou, které je v této oblasti stejně tak jako v okolí Manalí požehnaně, a proto je tu vlastně i nebezpečno - Izraelské mafie a tiché války s Indy. Robin opěvuje krásu jedné z Izraelek, kterou na treku potkáváme, ujišťuje kluky, aby věřili jeho vycvičenému oku, že tohle je opravdu kus. Nicméně když onu Izraelku míjíme, zjišťujeme, že má delší fousy než Robin a je to chlap! :o)

26.8. se už opět probouzíme v Manalí a připravujeme vše potřebné na přesun do Daramsaly – exilového sídla Dalajlamy, kam se vydáváme následující den. Z tohoto místa jsme dost zklamaní (Dalajlamu jsme minuli v Lehu o tři dny), pěkné můžou být výlety do místních hor, na které my už neměli čas a navíc i počasí bylo proti nám, takže jediné co jsme ještě navštívili byla Norbulingka – kopie Dalajlamova letního paláce ve Lhase (zahrady, komplex staveb, kde jsou kovotepecké a dřevorytecké dílny pro mladé Tibeťany, chrám); a Dětská Tibetská vesnička – jesle, školka a škola pro Tibetské děti exilantů popř. dětí, které rodiče pošlou prostřednictvím převaděčů pryč z Tibetu.

29.8. Hrkačem přejíždíme do Dílí, celou cestu za holkama zvrací budhistická mniška, před nimi sedí hyperaktivní Tibeťan, co se nemůže normálně smát, protože má malou pusu a velké zuby, takže ty zuby pouze cení a nevydává zvuk, když se směje. Já vypozorovala na Fandovi tři různé typy poloh při spánku v autobuse:

1. otloukánek ( ruce  se drží za opěrátko sedadla před sebou, mezi nimi do opěrátka ve spánku naráží hlava)

2. rodeový jezdec ( jedna ruka se drží opěrátka před sebou, druhá  volně položená na noze, tělo opřené - posléze se nechává rozhoupat skoky autobusu po hrbech prašné cesty)

3. hladký skluz ( hlava a ruce jsou opřené o opěrátko před sebou, při upadání do hlubšího spánku, ruce a hlava sklouzávají po opěradle, až ve finále nekontrolovatelně sjedou do nejzazší polohy)

Tentokrát se celá cesta obchází bez oprav autobusu. V Dílí, se ubytováváme na hotelu, my holky v pokoji se šváby, aby to mělo ten správný šmrnc. Litujeme cyklorikšáky, jelikož po převozu nás a našich „batůžků“ v počtu 2 lidi na jednoho rikšáka, museli mít tito chlapíci v noci strašné křeče v lýtkách, bo dát do pohybu cyklorikšu s takovým závažím musí být peklo! Odpoledne vyrážíme za „krásami“ města, India Arch, parlament, obligátní focení s místníma, pomalu si zvykáme, hlavně Franta je v kurzu – však se taky přejmenovává na KBB a my dodáváme S = KBBS – Krásný Bílý Blonďatý Sáhib … k tomu ty modré oči, málo která Indka i Ind odolá :o) Ano všimli jsme si, že většina mužské indické populace tíhne k užšímu kontaktu se svým dalším kamarádem Indem (vodění za ruce, objímání, i lehké „obírání“ tu není nic neobvyklého), a však co, hlavně že jsou kluci šťastní . Před Red Fort se opět dělíme a na prohlídku zahrad a paláců se vydávám jen já spolu Robošem a Jiřinou.

31.8. Jednodenní výlet do Agry, podívat se na ten div světa!!! Vstáváme ve čtyři ráno a v lůžkovém voze svištíme na Taj Mahal. Na nádraží platíme taxi 650 Rupií na den (trochu zlodějina, ale budiž), proplétáme se dopravní zácpou, na prohlídce se s Leňou odpojujeme a užíváme si slité potem tu krásu okolo a sem tam odposlechneme výklad od nějaké ze skupinek s průvodcem. Taky se tu potkáváme s klukama z Kroměříže, kteří jsou 2 a půl měsíce na cestách, a stihli se kouknout do Íránu, Pakistánu a končí svůj výlet tady v Indii. Po prohlídce, jsme zataženi do nějakého obchůdku s pseudohedvábím apod., ke klenotníkům, na mizerný oběd a pak už se unavení necháváme odvézt na nádraží a vracíme se do Dílí.

Další den dopoledne se snažíme najít slibované (typy od kamarádů) bazary, kde nakoupíme všechno co si z Indie chceme dovézt domů a je tu nejlevnější, nutno podotknout, že hledáme marně, nakonec nakupujeme jen nějaké čaje a vracíme se na hotel, balíme jen nejnutnější věci, jdeme na oběd a pak na vlak do Varanasí. Na nádraží jsme s půlhodinovým předstihem, pátrám po tabuli s informacemi o vlacích a pořád tam nemůžu ten náš objevit, asi čtvrt hodiny před odjezdem propadáme panice a jdeme se  zeptat do kanceláře určené cizincům, co to má znamenat. Nejhorší možná varianta se stává skutečností a my zjišťujme, že jsme na špatném nádraží. Probíhá krátká válečná porada, jestli má smysl se přesouvat na správné nádraží, shodujeme se, že to riskneme, za křiku vybíháme z nádražní haly, při té příležitosti Jiřina bere prvního taxikáře pod paži, my se mu snažíme vylíčit naši situaci a pekelnou rychlostí vyrážíme směr správné nádraží. Je to napínavé až do konce,  ještě ani nestíháme zaplatit taxikáři a Jiřina nám mizí v davu Indů, aniž by věděl, kam má běžet. Berem jeho věci, které nechal v autě, a následujeme ho, někomu se náhodně podaří zjistit, ze kterého nástupiště vlak odjíždí a že tu opravdu ještě stojí. V nadchodě potkáváme do protisměru běžícího Jiřinu, a společně vbíháme do vlaku, který se následně rozjíždí směr naše poslední místo návštěvy. Cesta vlakem trvá 17hodin, z toho co minutu vagonem prochází prodavač s pronikavým hlasem oznamující, že prodává Čaj, toho střídá pán prodávající zipy, potom paní s ponožkami, pán s jídlem, znovu čaj, zipy, pán s jiným jídlem, kluk převlečený za holku, co za peníze šahá chlapům mezi nohy (proč jsme nezjistili),…Varanasí na mě udělalo velký dojem – teda spíš jen jeho stará část, úzké uličky, plno krámků, svatých míst, gháty, večerní slavnost řeky Gangy, malé děti prodávající pohledy a razítka, místa určená na spalování mrtvých, gekon Evžen, který bydlel s námi v hotelovém pokoji v klimatizaci…no já bych v tomto městě vydržela rozhodně delší dobu než ten jeden den, co nám na jeho návštěvu zbýval, ale i tak to stálo za to. Roboš je vyveden z Opičího chrámu, protože na tajnačku fotí v chrámu opičky, vidíme dílny, kde se vyrábí hedvábné šály – kde jsem dostala nabídku k sňatku od místního Inda, večerní slavnost Gangy a nejkrásnější chlap- cizinec:op a i ranní projížďka nad mrtvolami na pramičce po řece má svoje kouzlo :op A tím se pomalu loučíme s měsíčním putováním v Indii.

4.9. už jen nechtějí Leňu v Dílí pustit na letiště, protože nemá vytištěnou letenku a to je asi poslední silnější zážitek našeho měsíčního putování po Indii.

Vaše Emička